Český les za posledních 10 000 let.
Co historie říká o jeho budoucnosti?
Když po rodičích zdědíte les, dědíte něco, co je starší, než kdokoli z nás dokáže pochopit. Smrk, který tam dnes stojí, má sto let. Dub či buk často i dvě stě, třista, dokonce i více let. Ten pařez vedle něj — třeba pět set let. Ale ta krajina kolem, ta půda, a soubor lesních vegetačních typů, které se tam v posledních deseti tisíci letech vystřídaly —— to je úplně jiný časový rámec. A když pochopíte, jak se český les po celou historii od pravěku až po současnost měnil, začnete tušit, co s ním bude i pod taktovkou globální klimatické změny dál.
Tenhle článek nepíšeme proto, abychom dělali přírodovědné školení. Píšeme ho proto, že čím dál častěji potkáváme dědice — typicky ve věku 25 až 55 let — kteří stojí před zděděným lesem a kladou si jednu otázku za druhou. Proč je tam smrk? Proč padá kůrovec? Co s tím udělá příští generace? A jestli to vůbec má smysl řešit, nebo jestli ten les za třicet let stejně bude vypadat úplně jinak.
Odpovědi se nedají najít v ročence ministerstva zemědělství. Najdou se v archeobotanických analýzách půdních sond, v pylových analýzách, tvrdých datech a diagramech rašelinišť na Šumavě, Krušných hor, Jeseníků a v Krkonoších, v práci paleobotaniků a kvartérních geologů, kteří desítky let čtou krajinu jako knihu stránku po stránce. Česká geologická služba a akademická pracoviště v Praze a Brně mají k dispozici data, která sahají do dob, kdy v dnešních Čechách ještě nebyl člověk schopný napsat své jméno na kus březové kůry.
Před 10 000 lety: česká krajina po skončení doby ledové
Začněme s tím, jak vypadalo území dnešního Česka před více než deseti tisíci lety. To není výlet do prehistorie, to je výchozí bod, bez kterého se nedá pochopit nic, co přišlo později. V té době, v tzv. Driasu se začlo oteplovat. Ustupoval kontinentální ledovec a asi 9700 let před naším letopočtem — končí poslední velká doba ledová, ledovce ustupují i ze severní Evropy směrem k pólu a klima se dále rychle (z geologického hlediska) otepluje.
Krajina, do které se mohli vrátit první lesní stromy, byla studená step a tundra. Borovice, bříza a vrba — to byly průkopníci, kteří se sem dostali ze zalednění chráněných refugií v jižní Evropě a na Balkáně. V pylových profilech z této doby (paleoekolog Vojen Ložek detailně zpracoval tato data ve své knize Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru) převažují právě tyhle pionýrské dřeviny.
Pak přichází doba lísky — zhruba mezi 9 500 a 8 000 lety před naším letopočtem. Líska se ve střední Evropě rozšiřuje tak masivně, že její pyl tvoří v rašelinných profilech té doby naprostou většinu vzorků. Lísková doba je ale rychle vystřídaná teplomilnými listnatými dřevinami — dubem, lípou, jilmem, javorem, jasanem (mimochodem byly i v Grónsku, které bylo v minulosti zeleným ostrovem). Klima se dále otepluje, srážky stoupají, půda se stále rychleji a mocněji vyvíjí. Vzniká to, čemu paleobotanici říkají smíšený doubravo-lipový les, který v různých variacích pokrýval většinu české kotliny.
Devět tisíc let migrace dřevin
Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si paleobotanická data ukazují, je tahle: český les nikdy nebyl stabilní. Vždycky byl ve fázi rozvoje a v podstatě i ve smyslu pohybu mezi různými nadmořskými výskami (v teplých obdobích stoupal vysoko do hor a v chladnějších ustupoval do nížin). Druhy přicházely ze svých glaciálních refugií (jih Evropy, Balkán, Karpaty – Tatry) postupně, různými cestami, různou rychlostí. Některé se dostaly do Čech rychle, jiné s tisíciletým zpožděním.
Časová osa, kterou pylové diagramy ukazují, vypadá zjednodušeně takto:
| Období | Před lety | Dominantní dřeviny |
|---|---|---|
| Preboreál | 10 000 – 9 000 | borovice, bříza, vrba — krajina otevřená, podobná dnešní severní tajze |
| Boreál | 9 000 – 8 000 | líska v masivním zastoupení, postupně dub, lípa, jilm |
| Atlantik | 8 000 – 5 000 | smíšený doubravo-lipový les, klimatické optimum, jedle proniká |
| Subboreál | 5 000 – 2 500 | buk a jedle expandují, dub ustupuje, klima se ochlazuje |
| Subatlantik | 2 500 – dosud | buk dominuje, smrk jen na horách, výrazný vliv člověka – odlesnění krajiny krom nejvyšších hor |
Důležité je si všimnout jedné věci. Buk — dřevina, kterou dnes považujeme za „typicky českou” a „přirozenou” — se v Česku v podstatné míře rozšířil teprve v posledních pěti tisíci letech. Před tím tady prakticky nebyl. Dub a lípa byly ve středních polohách dominantní mnohem déle. A smrk? Ten byl v nižších polohách české kotliny vzácný, soustředěný do horských ploch nebo do chladných roklí.
Tohle je první důležité poučení pro každého, kdo má svůj les a snaží se rozhodnout, co s ním. Slovo „přirozený” je extrémně vrtkavý pojem. Záleží, kterým rokem a podle čeho se rozhodnete měřit.
Krajina není stav, ale děj. Když řekneme „přirozený les”, musíme dodat, ve kterém století. Volně podle Vojena Ložka, z knihy Zrcadlo minulosti.
Co je vlastně „přirozený les” v Česku?
Tahle otázka — co je vlastně přirozený les v ČR — patří mezi nejvíc zamlžené v celém oboru. V češtině se používají různé pojmy, které se mezi sebou pletou:
- Původní les — les, kterého se člověk nikdy nedotkl. V Česku prakticky neexistuje, asi nejblíž k tomuhle stavu jsou jádrové zóny Boubínského pralesa a Žofínského pralesa, ale i ty mají historii těžby.
- Přirozený les — les, který by na daném stanovišti rostl bez zásahu člověka, vycházeje z klimatu, půdy a nadmořské výšky. Tohle je modelový pojem, ne realita.
- Přírodě blízký les — současný les, jehož skladba se přirozenému stavu blíží (žádné plantáže a monokultury), i když ho člověk obhospodařuje. Cíl moderního lesního hospodářství = udržitelnost a zdravý les.
Když mluvíme o „přirozeném” lese, mluvíme o teoretické rekonstrukci. Lesnická typologie ji popisuje pomocí takzvaných cílových druhů pro každý lesní typ. Pro nížiny a pahorkatiny do 400 m n. m. by to měly být převážně doubravy s lípou, habrem, javorem. Pro středohorské polohy (400–800 m) bučiny a jedlobučiny. Pro hory (800+ m n. m.) smrkové bučiny a v nejvyšších polohách (Jeseníky či Krkonoše) horské smrčiny.
Realita je dnes naprosto jiná — a to z jednoho prostého důvodu, kterému se budeme věnovat v další části.
Pokud chcete pochopit, jak se konkrétní lokalita liší od svého „přirozeného” stavu a co to znamená pro hospodaření, je dobré se podívat, jak v terénu pracují regionální specialisté na svých vlastních pozemcích. Třeba Lesy Jeřábek v okolí Vysočiny a Pardubicka dlouhodobě testují postupy přírodě bližšího hospodaření — smíšené porosty, podsadby, ponechávání mrtvého dřeva. V regionu, kde kůrovcová kalamita zasáhla nejtvrději ze všech, je tahle praxe k vidění přímo v terénu.
Příchod člověka: kdy začala dramatická proměna
Až do období neolitu (asi 5 500 let před naším letopočtem) ovlivňoval člověk les minimálně. Lovci-sběrači měli nízkou hustotu, žili z plodů a zvěře, požáry tu a tam vyrobily paseku, ale les byl dominantním biotopem.
Pak přichází zemědělství. Lidé začínají kácet ve velkém a žďářit (vypalovat lesy) pro pole, pro pastvu, až později pro stavební dřevo. První velkoplošný úbytek lesa v české krajině je doložen už ze starší doby bronzové — tedy asi 4 000 let před naším letopočtem. V té době vzniká kolem řek otevřená agrární krajina, která místy neobsahuje les vůbec.
Středověká kolonizace ve 12. a 13. století přinesla další masivní úbytek. Lesy ustupují polím od nížin přes pahorkatiny, postupně i do vyšších poloh. Vznikají kolonizační vesnice, klučení (klučenina = vzniklé pole odlesněním) postupuje od jihu k severu. Do konce 14. století je z lesa zastoupeno jen několik desítek procent území Čech a Moravy — některé odhady hovoří o 30–40 % lesnatosti, dnes máme zhruba 34 %, takže rozdíl není dramatický co do plochy, ale je dramatický co do skladby.
Středověký a raně novověký les ale ještě pořád byl převážně listnatý nebo smíšený. Dub se kácel na trámy, lípa na drobné výrobky, buk na palivo. Smrk byl okrajový. To se mění až v 18. století.
Smrk jako experiment: proč máme dnes, co máme
Tady přichází zlomový moment, který určuje, jak dnes vypadá většina českých lesů. Konec 18. století. Habsburská monarchie reformuje lesní hospodářství z důvodu, že zatoupení lesa dosáhlo jen 20% plochy území a k extrémnímu vysoušení krajiny. Bez lesa si lidé rychle uvědomili, že nejen přicházejí o zdroje pitné vody v podobě pramenů a studen, ale i o úrodu a začal první hladomor způsobený špatným hospodařením člověka. Tehdejší vládci však nebyli zaslepení a naslouchali těm, kteří přírodě a krajině rozumněli. A začal se vysazovat les ve velkém, protože jedině les zachytí vodu a uvolňuje ji po celé měsíce po skončení zimního období a větších srážek. Vychází lesní řád Marie Terezie z roku 1754, později Josefa II. V 19. století začínají platit pravidla, která lesy v Evropě formují na sto padesát až dvěstě let dopředu. Bohužel i mistr tesař se někdy utne, a tak naši Rakouští moci páni nařídili vypěstovat mladé stromky pro celé impérium, nikoliv z lokálních zdrojů, ale ze semen nejlepších smrků v Rakouských Alpách. A zde začíná počátek konce smrkových monokultur a plantáží v ČR. Tyto smrky a jejich klony, totiž byly geneticky adaptované na roční srážky překračující bežně 3000mm. V ČR máme srážky průměrně 6x nižší.
Princip byl jednoduchý a z dnešního pohledu osudově chybný:
- Holosečné hospodaření — celá plocha se vykácí najednou.
- Stejnověký porost — všechny stromy stejně staré, sázené v jeden rok.
- Monokultura — jeden druh, většinou smrk nebo borovice.
- Pravidelné rozestupy v řadách.
Proč zrovna smrk? Tři důvody. Za prvé — roste rychle. Mýtní věk smrku je 80–100 let, zatímco buku 120–140 let a dubu 150–180 let. To znamená rychlejší návratnost investice. Za druhé — smrkové dřevo bylo (a je) komerčně nejžádanější. Stavební trámy, papír, celulóza, palubky. Za třetí — a tohle je důležité — technické možnosti 19. století snadno zvládaly hromadné pěstování smrku. Stejné semenáčky ze školky, stejné rozestupy, mechanizovaná těžba. Listnaté smíšené lesy byly z hlediska tehdejší techniky příliš složité.
Smrkové monokultury se začaly sázet i v polohách, kam smrk přirozeně nepatří. V nížinách Polabí a jižní Moravy, na pahorkatinách Českomoravské vrchoviny, na minerálně chudých i bohatých půdách, často zcela nesmyslně. Po letech máme výsledek — českou krajinu, kde smrk tvoří přes polovinu lesů, a to často i tam, kde by ho přirozeně bylo méně než deset procent a nebo se nevyskytoval vůbec.
Tahle disproporce má důsledky, které dnes prožíváme. Kůrovcová kalamita posledních deseti let není přírodní katastrofa — je to dopočítání účtu za 200 let lesnické politiky, která preferovala krátkodobý výnos nad ekologií a biologickou logikou stanoviště. Smrk, který byl vysazen v Polabí v roce 1920 do nadmořské výšky 280 metrů, se v roce 2018 — v období sucha a tepla — stal pro lýkožrouta snadnou kořistí. Ne proto, že by byl slabý strom, ale proto, že tam vůbec neměl být.
Jaké dřeviny rostou v ČR dnes
Když položíte otázku „jaké dřeviny v ČR vlastně máme”, odpověď není stejná pro hospodářské lesy, přírodě blízké lesy a teoretický „přirozený” stav. Hospodářská skladba českých lesů (podle dat ÚHÚL) vypadá zhruba takto:
| Dřevina | Aktuální podíl | Přirozený podíl | Status |
|---|---|---|---|
| Smrk ztepilý | ~50 % | ~11 % | masivně přesazený |
| Borovice lesní | ~16 % | ~3 % | přesazená |
| Buk lesní | ~9 % | ~40 % | výrazně podsazený |
| Dub (zimní + letní) | ~7 % | ~19 % | podsazený |
| Jedle bělokorá | ~1 % | ~20 % | téměř vymizela |
| Modřín, jasan, lípa, javor … | ~17 % | ~7 % | různě |
Čísla v této tabulce jsou orientační — přesné údaje aktualizuje ÚHÚL na základě národní inventarizace lesů. Co je ale podstatné, je velikost disproporce. Smrk je přesazený zhruba čtyřikrát víc, než by měl být. Jedle je téměř vymizelá a sežraná — z teoretických 20 % na prakticky 1 %. Buku je třikrát méně, než by mělo být.
Tahle čísla ale neukazují celou pravdu, protože průměr za celé Česko schovává obrovské regionální rozdíly. V Krušných horách je situace jiná než v Pošumaví. V Beskydech jiná než v Polabí. A v rámci jednoho lesního celku se může lišit i sousední parcela.
Tohle je hlavní důvod, proč se cena za hektar lesa pohybuje v širokém rozpětí. Stejně tak je to důvod, proč nemá smysl posuzovat les jen podle plochy. Nezávaznou kalkulačku ceny lesa s ohledem na druhovou skladbu, mýtní zralost a region najdete například na vykupujemelesy.cz, kde je k dispozici rychlý odhad pro vlastníky lesů po celé ČR. Skutečnou férovou cenu ovšem zjistíte až po prohlídce v terénu.
Budoucnost českých lesů do roku 2100
A teď ta část článku, která vlastně rozhoduje o tom, jestli má dnešní hospodaření vůbec smysl. Klimatologové a lesníci pracující na projekcích českého klimatu — jako třeba tým Jakuba Hrušky z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR (CzechGlobe) — publikují modely, podle kterých se klimatické pásmo dnešní České republiky do roku 2100 posune o stovky kilometrů na sever a o stovky metrů nahoru v nadmořské výšce.
Zjednodušeně řečeno: klima, které dnes panuje na Hradecku, bude do roku 2070 panovat na Šumavě. Klima, které dnes panuje na jižní Moravě, bude do roku 2070 panovat ve středních Čechách. A klima dnešní jižní Moravy se posune někam mezi maďarskou pusztu a severní Itálii.
Pro lesní druhy to znamená několik věcí, které si můžeme rozepsat:
- Smrk v nižších polohách ztrácí budoucnost. Pod 500–600 m nad mořem v Čechách (a pod 700–800 m na Moravě) bude smrkové hospodaření do roku 2050 ekonomicky neudržitelné. Nemá smysl ho tam dnes znovu vysazovat. Některé regionální správy už to tak dělají.
- Buk se posouvá výš a může nahradit smrk ve středních polohách. Pokud srážky neklesnou pod kritickou mez, bude buk dominovat v 600–1 000 m n. m. Tam, kde dnes roste smrk.
- Dub a další teplomilné listnáče expandují. Dub zimní, lípa, habr, javor babyka — to jsou dřeviny, které budou v nižších polohách rentabilní a ekologicky udržitelné. Dub by se měl stát hlavní hospodářskou dřevinou pahorkatin.
- Jedle se vrací — pokud ji tam vrátíme. Jedle bělokorá překvapivě dobře snáší změnu klimatu, ale nepřežije bez stínu mateřského porostu. Bez aktivní obnovy s krytím v podsadbě se sama nezachrání.
- Cizokrajné druhy v experimentech. Douglaska, dub červený, cedr atlantský — některé středoevropské země s nimi experimentují. Česká lesnická legislativa je ohledně cizokrajných druhů opatrná, a vědecká komunita rozdělená. Zatím jde o testy, ne o doporučení.
- Smíšenost jako pojistka. Ať se klima vyvine jakkoli, smíšený les s pěti až osmi dřevinami má vyšší šanci přežít kalamity než monokultura. My víme přesně, co přijde, sázíme na rozmanitost — to je dnes konsenzus, neboť každá dřevna má svého škůdce.
Pesimistické scénáře (vysoké emise, vysoký nárůst teploty, pokles srážek) hovoří o tom, že v roce 2100 budeme mít v Česku klima, ve kterém roste z dnešních hospodářských dřevin sotva polovina. Optimistické scénáře (rychlá dekarbonizace, stabilizace srážek) jsou mírnější — adaptace bude potřeba, ale ne radikální. Realisticky se pravděpodobně pohybujeme někde uprostřed.
Sázíme dnes stromy, které mají vyrůst v klimatu, který dosud nemáme. To je největší experiment, jaký kdy český les zažil.
Co to znamená pro vás jako vlastníka
Jestli jste dočetli až sem, gratulujeme — a pravděpodobně máte jeden ze tří profilů. Buď jste les zdědili a chcete vědět, do čeho jdete. Nebo ho dlouho vlastníte a uvažujete, co s ním dál. Nebo zastupujete někoho, kdo to řeší (rodiče, klient, příbuzný). Ke každému z těchto profilů má historie českého lesa jiný vzkaz.
Pro dědice, který les nezná, je hlavní zpráva tahle: les, který jste zdědili, nese stopu 200 let politiky, kterou tvořil někdo úplně jiný. Pokud je tam dnes smrkový porost v nadmořské výšce 350 metrů, není to vaše chyba — je to dědictví rozhodnutí, která dělali úředníci v 19. i v 20. století. Vaše rozhodnutí dnes je, jak na to zareagujete. Můžete v hospodaření pokračovat (s vědomím rizik). Můžete se pustit do přestavby porostu na smíšený (drahá, dlouhá investice). Nebo můžete prodat někomu, kdo to řeší za vás.
Pro aktivního vlastníka v důchodovém věku, který les sám obhospodařoval, je vzkaz jiný. To, co jste dělal po desítky let, byl výsledek znalostí a podmínek své doby. Pokud teď stojíte před rozhodnutím o předání nebo prodeji, je důležité najít dědice nebo kupce, který tuhle kontinuitu nepřeruší. Spekulant porost vytěží a holinu prodá. Provozní lesnická firma s vlastním hospodařením v něm bude pokračovat. To je dvojí cesta a má dvojí výsledek pro krajinu i pro pocit ze samotného aktu prodeje.
Pokud řešíte konkrétní postup — co všechno potřebujete, jak dlouho to trvá, daně, katastr, dědické řízení — srozumitelný průvodce od první konzultace až po zápis najdete na partnerské stránce jakprodatles.cz. Tam je celý proces rozepsaný krok za krokem, s konkrétními termíny a podklady, které potřebujete.
Pro vlastníka v kůrovcové kalamitě je situace nejnaléhavější. Kalamita postupuje rychle, úřad tlačí na obnovu, dříví ztrácí cenu týden od týdne. Tady historie už neradí, tady radí praxe. Klíčové je rychlé a dobré rozhodnutí — buď řešit těžbu a obnovu na vlastní pěst (s rizikem, že se to v plné výši nepodaří), nebo prodat a nechat řešení na někom, kdo k tomu má zkušenosti, techniku a kapacitu.
U Les Fair Trade je naše pozice v tomhle jasná. Lesy vykupujeme s tím, že v nich hospodaříme a budeme dlouhodobě hospodařit. Sami sázíme — letos přes milion sazenic v jihomoravském, vysočinském, jihočeském a severočeském regionu. Sami obnovujeme po kůrovci, sami pečujeme o mladé porosty první roky, kdy je to nejnákladnější. To, co dnes vysazujeme, budou těžit naše děti nebo lidé, kteří v Les Fair Trade budou pracovat za šedesát let. To není jen filantropie, to je naše krédo a obchodní model. A pro vlastníka, který se rozhoduje, komu les předat, je tahle informace o kupci stejně důležitá jako konečná cena.
Časté otázky
Byly v Česku vždycky smrkové lesy?
Ne. Smrk byl v Česku po většinu posledních 10 000 let okrajovou dřevinou, soustředěnou do horských poloh a chladných roklí. V nížinách a pahorkatinách dominovaly dubové, lipové, jedlové a bukové lesy. Smrkové monokultury jsou výsledkem lesnické politiky 18. a 19. století — nejsou „přirozené” a v podmínkách současného klimatu se ukazují jako neudržitelné.
Co je vlastně přirozený les v ČR?
Přirozený les je teoretická rekonstrukce toho, jak by les rostl na daném stanovišti bez zásahu člověka, podle klimatu, půdy a nadmořské výšky. Pro většinu Česka by to byly smíšené lesy s dominancí buku (40 %), dubu (19 %), jedle (20 %), s podstatným zastoupením lípy, javoru, jasanu a smrku jen ve vysokých polohách. Dnešní hospodářská skladba se od tohoto stavu výrazně liší.
Jaké dřeviny budou v Česku za 100 let?
Klimatické modely předpovídají posun klimatu o stovky metrů nahoru. Smrk v nižších polohách zmizí, buk se posune do dnešních smrkových oblastí, dub a další teplomilné listnáče expandují do středních poloh. Hlavní hospodářskou dřevinou pahorkatin se má stát dub. Smíšenost porostu s pěti až osmi dřevinami je dnes konsenzuálním doporučením jako pojistka proti nejistotě budoucnosti.
Mám smrkový les v nížině — co s ním?
Tři možnosti. Pokračovat v hospodaření (s rizikem další kůrovcové vlny). Postupně přestavovat na smíšený porost podsadbami (drahá a dlouhá investice na desítky let). Nebo prodat někomu, kdo přestavbu udělá za vás. Které řešení je nejlepší, závisí na vašem vztahu k lesu a přírodě, finančních možnostech a časovém horizontu, ve kterém uvažujete.
Kdo má v ČR data o historii lesa?
Hlavními institucemi jsou Česká geologická služba (kvartérní geologie), Botanický ústav AV ČR (paleobotanika), Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL, dnešní lesnická data a inventarizace) a CzechGlobe (modely budoucnosti). Pro historický kontext stojí za přečtení knihy paleobotanika Vojena Ložka, zejména Zrcadlo minulosti.
Má smysl dnes sázet smrk?
V horských polohách nad 700–800 m n. m. ano, smrk tam patří. V nižších polohách jen ve smíšené skladbě a v omezeném zastoupení (do 20–30 % porostu). Čistá smrková monokultura se v Česku už prakticky nesází a v podmínkách současného klimatu by to byla ekonomicky i biologicky chybná investice.
Související čtení
